Pohled Na Stranu Temna 6.Kapitola

10. srpna 2014 v 20:53 | Becca |  Pohled na stranu temna
Přijde mi to jako sto let, co jsem sem naposledy přidala díl této povídky, nebo cokoliv jiného. A to jsem tu povídku měla celou tu dobu napsanou ve wordu. Ups. Kdybych totiž měla něco stvořit teď, pravděpodobně byste se nejspíš nedočkali. Jsem jako vymazaná!
Bylo něco kolem páté hodiny ranní a já ležela v dívčích ložnicích pod zataženými závěsy a přemýšlela. V hlavě jsem měla takový zmatek, že jsem se rozhodla, myšlenky si utřídit. Ať jsem o tom ale přemýšlela sebevíc, nedokázala jsem najít kloudnou odpověď na otázku, která mi tanula na mysli už několik dní od té doby, co jsem ji osobně položila Dracu Malfoyovi. Nedokázala jsem se prostě jen tak spokojit s jeho odpovědí. Byla to chyba, tak to řekl. Takové chyby se prostě nedělají, někteří lidé si takové chyby nesmějí dovolit, smrtijedi si takové chyby nesmějí dovolit! A on k té sektě teď už bezpochybně patřil. Otočila jsem se na druhý bok a hlasitě si povzdychla. A to nebylo dočista všechno, na co jsem v tuto chvíli potřebovala odpověď. Otázek tu bylo mnohem víc. Třeba, proč Malfoy najednou přestal chodit do školy? Nebo, co přesně se stalo na astronomické věži? Posadila jsem se a odtáhla závěsy. Bylo ještě moc brzy a tak jsem se tiše posadila na parapet jednoho z velkých oken a sledovala sněhovou vichřici, která začala někdy kolem třetí hodiny a nabírala na síle. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu dřív na snídani a ve vší tichosti jsem seběhla schody a protáhla se otvorem u baculaté dámy, která ještě podřimovala v rámu obrazu.
Zrovna jsem přeskakovala předposlední schod, který se pod nepozornými studenty pokaždé propadnul, když se za mnou ozval velice známý hlas.
"Nicolette, co vy takhle brzy děláte sama na chodbách?" profesorka McGonagallová stála před vchodem do velké síně a vrhala na mě odměřené pohledy, svůj zelenkavý plášť vyměnila za černý a klobouk teď nosila naražený hluboko do obličeje a neustále se mračila.
Stala se teď prozatímní ředitelkou Bradavic a zdálo se, že tohle místo jí moc nesvědčí.
"Já, promiňte, paní profesorko, jen jsem nemohla usnout." Řekla jsem na svou obranu a pokusila se o váhavý úsměv.
"No, to je jedno," zabručela profesorka, "někdo by s vámi rád mluvil."
Mezitím, co jsem profesorku McGonagallovou následovala nejspíše do ředitelny, přemítala jsem nad tím, kdo by semnou asi takhle po ránu chtěl mluvit. Kolem nás se ozývalo chrápání z obrazů visících všude po zdech a mě přišlo, že škola je v tuto ranní hodinu docela strašidelná. Konečně jsme došli až před zlatý chrlič, profesorka pronesla heslo a konečně jsme stanuly před bývalou Brumbálovou pracovnou. Když jsem vstoupila dovnitř, najednou jsem zapomněla, proč tam vlastně jsem. Nic se tam nezměnilo, všechny přístroje tikaly stejně jako naposled, když jsem Brumbála navštívila spolu s Harrym a Fénix spokojeně dřímal na svém bidýlku. Upřela jsem pohled na myslánku a na malou chvíli jsem dostala chuť zbavit se všech těch myšlenek, které mě trápily v posledních dnech. Pořád jsem ale neviděla nikoho, kdo by semnou mohl chtít mluvit.
"Slečno Fieldsová, posaďte se," vyzval mě hlas, který pocházel odněkud shora.
Já jsem v tu ránu ale neměla nejmenší chuť se posadit, vlastně jsem měla pocit, že tohle se mi zdá a že se za chvíli probudím. Tohle bylo naprosto nemožné, tuhle variantu jsem musela úplně vypustit. Ohromeně jsem zírala na Brumbálův portrét uprostřed pracovny, který ke mně teď promlouval. Až po pár minutách, když jsem se konečně uklidnila, posadila jsem se do mě tak známého křesla a promluvila.
"Pane řediteli," vykoktala jsem ze sebe pracně.
"Tak jsem přišel na to," pousmál se Brumbál, "že budete asi ten nejspolehlivější zdroj informací na škole, Nicolette. Už mě opravdu nebaví poslouchat drby z ostatních portrétů."
Chvíli jsem ta slova zpracovávala a pak jsem se zmohla na pouhé, "aha."
"Velice by mě zajímalo, jak mí studenti zareagovali na mou nenadálou smrt," pokračoval ředitel zamyšleně, jako by ani nevnímal mou přítomnost. "Předpokládám, že nebyli moc nadšení?" zvedl konec svého krátkého monologu do otázky a podíval se na mne přes své půlměsícové brýle.
"No to tedy nebyli," poznamenala jsem suše a v hloubi duše jsem byla opravdu překvapená, že semnou chtěl Brumbál mluvit zrovna o tomhle. "Truchlili, pane řediteli, truchlí do teď. Vždyť je to sotva pár dní co jste… no, však víte."
"Umřel," doplnil mě Brumbál a úsměv s tváře mu nezmizel ani při vyřčení tohoto hrozného slova.
Já sama jsem se smrti bála, nikomu jsem ji nepřála, i když jsem věděla, že smrtí to rozhodně nekončí. Smrt je přeci pouze dočasné odloučení od svých blízkých, kteří zůstali na zemi. Nebo ne? Je snad tento portrét naším posledním spojením s Brumbálem? Zamyšleně jsem zavrtěla hlavou, ne, to nemůže, nemůže to tak být.
Z mého přemýšlení mě znovu vytrhnul Brumbálův přívětivý hlas, "nikdo neodejde navždy, Nicolette. S každým se někdy setkáš ještě jednou, a pokud budeš chtít, budete spolu věčně."
Prudce jsem zvedla hlavu, "opravdu? Jak tohle víte?"
Ředitel si narovnal čapku a pokrčil rameny, "nevím, jsou to jen domněnky. Ale jak ty jistě víš, mé domněnky jsou téměř vždy správné," mrknul na mě a pohodlněji se posadil. "Můžete jít, Nicolette!"
V té chvíli už i na mé tváři pohrával veselý úsměv. Měl pravdu a už jsem se nemusela na nic ptát, zkrátka jsem to věděla.
"Děkuji vám, pane řediteli!" Vstala jsem a pomalu odcházela, a když už jsem otevírala dveře, Brumbál ještě naposledy promluvil.
"A Nicolette, myslím, že nastal čas pomoct nepříteli."
Chvíli jsem na něj jen nechápavě civěla a potom jsem za sebou tiše zavřela. Proč tohle říkal? Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že si mě Brumbálův portrét pozval jen proto, aby mi řekl tuhle poslední větu. Musel mít přece dokonalý přehled o tom, co se děje ve škole. Trávil přeci celé dny v ředitelně s paní profesorkou McGonagallovou. To, že musel mít dokonalý přehled doslova o všem, mi ale došlo, až když jsem spolu s Hermionou, Ronem a Harrym zasedala ke snídani ve velké síni. Nedošlo mi jen, Co tím myslel, ale i Koho… Ron se mračil na svůj chléb s máslem, které dnes mimochodem mělo velice zvláštní barvu, Hermiona si s rozmrzelým výrazem četla Denního věštce a Harry listoval učebnicí do lektvarů. Už zase. Ve vteřině jsem se rozhodla, po vyučování znovu zajedu do Prasinek. Musel mít ve vážných potížích, když si to myslel i Brumbál.

Poledne ubíhalo velice pomalu, při hodině dějin jsem téměř usnula a v bylinkářství mě pokousala Mandragora. Konečně jsme ale se společně dostavili na oběd, který jsem měla chuť vynechat. Bohužel by to ale bylo až moc podezřelé a tak jsem ho do sebe naházela rekordní rychlostí a všem tvrdila, že musím na chvíli do knihovny. Obyčejně jsem tam sice zavítala jen málokdy a tak se mi dostalo jen nedůvěřivých pohledů. Bylo mi to jedno, spěchala jsem, spěchala jsem zachránit nepřítele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama