Pohled Na Stranu Temna 5.Kapitola

13. prosince 2013 v 14:26 | Becca |  Pohled na stranu temna
Pár dnů po té tragické události byla škola stále v úklidovém procesu, kdy studenti z vyšších ročníků a celý učitelský sbor pobíhali po chodbách a uklízeli nadělaný nepořádek. Mezi prvními a druhými ročníky ale stále přetrvával chaos, nikdo z nich Albuse Brumbála neznal dost dlouho na to, aby si uvědomil, jak úžasný a vážený člověk to byl. Pohřeb byl opravdu velkolepý a všem oblíbencům pana ředitele dali dostatečný prostor k proslovu. Harryho byl nejdelší a já se u toho svého rozplakala. Ale i přes všechny bolestivé události tohoto roku jsem si nemohla nevšimnout, že Draco Malfoy se ze školy dočista vypařil. Kdykoliv jsme měli hodinu se zmijozelskýma, pátrala jsem očima mezi hloučky studentů se zelenými kravatami. Ale nenacházela jsem. To mi zůstane jen vzpomínka? Jedna nevysvětlitelná, nedořešená událost?! Jeden dobrý skutek mezi špatnými přece nepřeváží všechny ostatní. Rozzuřeně jsem práskla učebnicí do lektvarů, seděli jsme v Nebelvírské společenské místnosti a každý z nás byl zabraný do vlastních myšlenek. Všichni sebou trhli, jak je to náhlé vyrušení ticha vylekalo.
"Nemůžeme tu jen tak sedět a litovat našich rozhodnutí," řekla jsem energickým hlasem a vstala jsem z křesla, "potřebujeme rozptýlení."
Všichni na mě na chvíli jen zaraženě civěli, pak se ale jeden po druhém zvedli také.
"Souhlasím," přikývnul Ron, "pojedeme do Prasinek!"
V rychlosti jsme sbalili vše potřebné, včetně nějakých těch Galeonů na útratu a rychle vyrazili, abychom stihli alespoň poslední polední vlak.
Ve chvíli kdy jsme nastoupili do vlaku, spustil se za okny prudký déšť a my si oddechli, že alespoň po čas cesty zůstaneme suší. Mezitím, co jsem sledovala ubíhající krajinu, která se slévala v jednu barevnou šmouhu, mí tři kamarádi se dali do živého rozhovoru o Famfrpálu. Zdálo se, že dělají všechno pro to, aby si nemuseli připomínat ty hrůzné vzpomínky předešlých dnů. Ve vlaku bylo docela příjemně teplo, když jsme ale vyšli ven, museli jsme z tašek vytáhnout všechny ty čepice a šály, které jsme si vzali pro případ nouze. Zdálo se, že letos zašedlý a deštivý podzim přechází v chladnou zimu. Jako první jsme zamířili ke Třem košťatům, abychom se trochu ohřáli a objednali si máslový ležák.
"Tak, teď do Medového ráje!" rozhodl Harry rozjařeně a všichni jsme se sborově zvedli od stolu.
Ledové kapky deště se náhle proměnily ve sněhové vločky a já si všimla, že i jiné studenty napadlo, opustit alespoň na pár hodin to místo chaosu a navštívit nějakou tu hospůdku, kde prodávají máslový ležák, dýňové paštičky a jiné pochutiny. Už, už jsem chtěla následovat Hermionu do útulného krámku plného kouzelnických sladkostí, když jsem si všimla, jak někdo rychlými kroky přechází postranní cestu. Ta chůze mi byla povědomá, až moc povědomá.
"Ach, sakra," zaklela jsem, "myslím, že jsem si u Třech košťat zapomněla pytlík s penězi! Musím se vrátit."
"Jdu s tebou," oznámila Hermiona pohotově, ale já ji zastavila.
"N- ne, to je dobrý. Vidíš, jaké je tam počasí? Vážně, dojdu pro něj sama." Vymlouvala jsem se rychle a přesto, že to moc přesvědčivě neznělo, Hermiona se nakonec uvolila a nechala mě jít samotnou.
Doběhla jsem až k místu, kde jsem domnělou postavu viděla procházet a sledovala stopy ve sněhu. Vida, nakonec ta náhlá změna počasí nebyla k ničemu. Stopy mě postupně vedly dál a dál od města a teprve když jsem z poslední klikaté uličky na zasněžené pole, kus přede mnou jsem uviděla tu postavu v černém plášti. Dala jsem se do běhu, až mě z ledového vzduchu začaly řezat plíce. Když jsem ho doběhla, prudce se otočil, svírajíc v ruce hůlku.
"To jsem jenom já!" vyjekla jsem, "dej to dolů!"
Bylo vidno, že si oddechnul, spustil ruku i s hůlkou podél těla a narovnal se.
"Bože, vyděsila jsi mě. Tohle už nedělej!" zafuněl. "A vůbec, jak jsi mě našla?"
"Znám tvůj styl chůze až moc dobře, zahlédla jsem tě u Medového ráje." Zašklebila jsem se a ukázala jsem na poslední domky městečka daleko za námi, "mám na tebe pár otázek." Pronesla jsem pak důležitě a přitáhla si hábit blíž k tělu.
Chvíli se mi díval zpříma do očí, snažila jsem se neuhýbat, ale nějak mi to nešlo.
"Nemám pro tebe žádnou odpověď," řekl nakonec prostě a otočil se k odchodu.
Bezmyšlenkovitě jsem chytla jeho ruku, překvapeně na mě pohlédnul. Bylo to poprvé, co se v jeho výrazu nezrcadlil odpor k někomu, jako jsem byla já.
"Ale máš, musíš mít." Vykoktala jsem se rychle a ruku pustila, "musel jsi mít nějaký důvod k omráčení toho smrtijeda! Proč, proč bys to dělal?"
"Proč se mě na tohle ptáš, Nicolette?!" rozkřiknul se "prostě jsem udělal chybu, dobře? Chyby se stávají…"
"Tak chybu?" cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. "To jsem nevěděla, v tom případě tu opravdu nemám co dělat." Otočila jsem se na patě a běžela zpět do města.

Před Medovým rájem jsem se ještě zastavila a ve výloze zkontrolovala svůj obličej, nebylo to zas až tak špatné a tak jsem odhodlaně vkročila dovnitř…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama