Prosinec 2013

Pohled Na Stranu Temna 5.Kapitola

13. prosince 2013 v 14:26 | Becca |  Pohled na stranu temna
Pár dnů po té tragické události byla škola stále v úklidovém procesu, kdy studenti z vyšších ročníků a celý učitelský sbor pobíhali po chodbách a uklízeli nadělaný nepořádek. Mezi prvními a druhými ročníky ale stále přetrvával chaos, nikdo z nich Albuse Brumbála neznal dost dlouho na to, aby si uvědomil, jak úžasný a vážený člověk to byl. Pohřeb byl opravdu velkolepý a všem oblíbencům pana ředitele dali dostatečný prostor k proslovu. Harryho byl nejdelší a já se u toho svého rozplakala. Ale i přes všechny bolestivé události tohoto roku jsem si nemohla nevšimnout, že Draco Malfoy se ze školy dočista vypařil. Kdykoliv jsme měli hodinu se zmijozelskýma, pátrala jsem očima mezi hloučky studentů se zelenými kravatami. Ale nenacházela jsem. To mi zůstane jen vzpomínka? Jedna nevysvětlitelná, nedořešená událost?! Jeden dobrý skutek mezi špatnými přece nepřeváží všechny ostatní. Rozzuřeně jsem práskla učebnicí do lektvarů, seděli jsme v Nebelvírské společenské místnosti a každý z nás byl zabraný do vlastních myšlenek. Všichni sebou trhli, jak je to náhlé vyrušení ticha vylekalo.
"Nemůžeme tu jen tak sedět a litovat našich rozhodnutí," řekla jsem energickým hlasem a vstala jsem z křesla, "potřebujeme rozptýlení."
Všichni na mě na chvíli jen zaraženě civěli, pak se ale jeden po druhém zvedli také.
"Souhlasím," přikývnul Ron, "pojedeme do Prasinek!"
V rychlosti jsme sbalili vše potřebné, včetně nějakých těch Galeonů na útratu a rychle vyrazili, abychom stihli alespoň poslední polední vlak.
Ve chvíli kdy jsme nastoupili do vlaku, spustil se za okny prudký déšť a my si oddechli, že alespoň po čas cesty zůstaneme suší. Mezitím, co jsem sledovala ubíhající krajinu, která se slévala v jednu barevnou šmouhu, mí tři kamarádi se dali do živého rozhovoru o Famfrpálu. Zdálo se, že dělají všechno pro to, aby si nemuseli připomínat ty hrůzné vzpomínky předešlých dnů. Ve vlaku bylo docela příjemně teplo, když jsme ale vyšli ven, museli jsme z tašek vytáhnout všechny ty čepice a šály, které jsme si vzali pro případ nouze. Zdálo se, že letos zašedlý a deštivý podzim přechází v chladnou zimu. Jako první jsme zamířili ke Třem košťatům, abychom se trochu ohřáli a objednali si máslový ležák.
"Tak, teď do Medového ráje!" rozhodl Harry rozjařeně a všichni jsme se sborově zvedli od stolu.
Ledové kapky deště se náhle proměnily ve sněhové vločky a já si všimla, že i jiné studenty napadlo, opustit alespoň na pár hodin to místo chaosu a navštívit nějakou tu hospůdku, kde prodávají máslový ležák, dýňové paštičky a jiné pochutiny. Už, už jsem chtěla následovat Hermionu do útulného krámku plného kouzelnických sladkostí, když jsem si všimla, jak někdo rychlými kroky přechází postranní cestu. Ta chůze mi byla povědomá, až moc povědomá.
"Ach, sakra," zaklela jsem, "myslím, že jsem si u Třech košťat zapomněla pytlík s penězi! Musím se vrátit."
"Jdu s tebou," oznámila Hermiona pohotově, ale já ji zastavila.
"N- ne, to je dobrý. Vidíš, jaké je tam počasí? Vážně, dojdu pro něj sama." Vymlouvala jsem se rychle a přesto, že to moc přesvědčivě neznělo, Hermiona se nakonec uvolila a nechala mě jít samotnou.
Doběhla jsem až k místu, kde jsem domnělou postavu viděla procházet a sledovala stopy ve sněhu. Vida, nakonec ta náhlá změna počasí nebyla k ničemu. Stopy mě postupně vedly dál a dál od města a teprve když jsem z poslední klikaté uličky na zasněžené pole, kus přede mnou jsem uviděla tu postavu v černém plášti. Dala jsem se do běhu, až mě z ledového vzduchu začaly řezat plíce. Když jsem ho doběhla, prudce se otočil, svírajíc v ruce hůlku.
"To jsem jenom já!" vyjekla jsem, "dej to dolů!"
Bylo vidno, že si oddechnul, spustil ruku i s hůlkou podél těla a narovnal se.
"Bože, vyděsila jsi mě. Tohle už nedělej!" zafuněl. "A vůbec, jak jsi mě našla?"
"Znám tvůj styl chůze až moc dobře, zahlédla jsem tě u Medového ráje." Zašklebila jsem se a ukázala jsem na poslední domky městečka daleko za námi, "mám na tebe pár otázek." Pronesla jsem pak důležitě a přitáhla si hábit blíž k tělu.
Chvíli se mi díval zpříma do očí, snažila jsem se neuhýbat, ale nějak mi to nešlo.
"Nemám pro tebe žádnou odpověď," řekl nakonec prostě a otočil se k odchodu.
Bezmyšlenkovitě jsem chytla jeho ruku, překvapeně na mě pohlédnul. Bylo to poprvé, co se v jeho výrazu nezrcadlil odpor k někomu, jako jsem byla já.
"Ale máš, musíš mít." Vykoktala jsem se rychle a ruku pustila, "musel jsi mít nějaký důvod k omráčení toho smrtijeda! Proč, proč bys to dělal?"
"Proč se mě na tohle ptáš, Nicolette?!" rozkřiknul se "prostě jsem udělal chybu, dobře? Chyby se stávají…"
"Tak chybu?" cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. "To jsem nevěděla, v tom případě tu opravdu nemám co dělat." Otočila jsem se na patě a běžela zpět do města.

Před Medovým rájem jsem se ještě zastavila a ve výloze zkontrolovala svůj obličej, nebylo to zas až tak špatné a tak jsem odhodlaně vkročila dovnitř…

Pohled Na Stranu Temna 4.Kapitola

13. prosince 2013 v 14:24 | Becca |  Pohled na stranu temna
Je to už dávno, co jsem přidala nějaký díl, ale tady je! Prostě mě to zase začlo bavit, tak budu pokračovat. :)
"Letty, je s tebou něco?" otázal se následujícího večera Ron a zíral na mou roznimranou večeři.
Brambory už nevypadaly jako brambory a z pečeného kuřete se ve chvilce stala sekaná. Dnes prostě nebyl můj den. Na hodině obrany proti černé magii jsem nezvládala ani jednoduché protikouzlo a zakopávala jsem o vlastní hábit.
"Nic," zamrmlala jsem a zamračila se na pomerančový džus, stojící před mým talířem.
Hermiona na mě ale vrhala vědoucí pohledy, měla nějaké tušení ohledně včerejška. Vrásky na mém obličeji se ještě prohloubily, když jsem si všimla, že Draco Malfoy přichází k večeři s vítězoslavným výrazem v obličeji. Nebylo tu moc věcí, které by Malfoyovi udělaly radost. Pravda, byl rád, když mě, Hermioně a vůbec všem mudlovským dětem mohl znepříjemňovat život. Ale tohle byl jiný výraz, brala jsem to jako předzvěst něčeho zlého. Naházel do sebe večeři rekordní rychlostí a hned se zase zvedal ze židle.
"Co myslíte, že má v plánu?" zeptal se Ron, který se kupodivu díval stejným směrem jako já.
To byla dobrá otázka. Oplatila jsem zamávání Katie Bellové, která se opírala o rám dveří a nejspíš někoho čekala. Počkat, moje hlava znovu vystřelila do vzduchu. O co se to včera vůbec opíral Malfoy? O velkou černou skříň, došlo mi. A co že to rodina Malfoyova obhlížela u Borgina a Burkese? Rozplývavou skříň. Bum! Najednou mi to všechno zapadalo do sebe, vystřelila jsem od stolu a rozběhla se po chodbě směrem k místu, kde se včera objevily dveře od komnaty nejvyšší potřeby. Byl tam. Už, už jsem se chtěla rozkřiknout, na co myslel, když postavil do nebezpečí celou školu, když jsem si všimla, že ani on sám není zdaleka v pořádku. Po tvářích mu stékaly slzy a já si teprve teď všimla ostatních kouzelníků, kteří mu stáli za zády. Smrtijedů.
"Tak tohle je tvá malá kamarádka, které jsi to všechno vyžvanil?" otázala se s kamennou tváří Belatrix Lestrangerová.
Tuhle jsem si pamatovala, střetla jsem se s ní minulý rok v odboru záhad. Černé vlasy měla rozhozené volně kolem hlavy a šílený výraz, který si odnesla z Azkabanu teď vypadal ještě hrozivěji.
"Vždyť já jsem nic…," namítal Malfoy, ale to už mi někdo sevřel ruce za zády.
"Tu bereme s sebou," mávla Belatrix rukou, "Draco tu má přece ještě jeden úkol."
Celá výprava se hnula vpřed, otočila jsem se na něj, "tak tohle jsi chtěl?"
Za celých šest let to byla první situace, kdy jsem byla v nějaké šlamastice dočista sama. Rozhlížela jsem se okolo sebe, podle chodby, kterou pro svůj průvod zvolili, jsem usoudila, že míří nejspíše na astronomickou věž.
"Počkejte dole," štěkl nějaký muž na smrtijeda, který mi svázal ruce a ukázal na nejzazší koutek pod schody astronomické věže. Neměla jsem šanci vidět nahoru, možná jen kdybych stála o trochu dál. Provazy byly ale utáhnuty tak natěsno, že jsem se nedokázala pohnout ani o píď. Chvíli jsme tam jen tiše stáli, smrtijed stojící za mnou bezděčně svíral svou hůlku v pravé ruce a něco si pro sebe mumlal. Po nějaké chvíli jsme uslyšeli kroky, kus od nás zašustil černý plášť, Snape si to rázně mířil na astronomickou věž. Vyvalila jsem oči.
"Já to věděla," sykla jsem.
V tu ránu se shora ozval radostný výkřik, který nejspíše patřil Belatrix a následně dupot něčích nohou po kamenných schodech.
"Mdloby na tebe!" ozvalo se a než smrtijed za mnou stihl vůbec vztáhnout ruku s hůlkou, udeřilo ho omračovací kouzlo.
Zmateně jsem se ohlédla.
"Tohle bych si nikdy neodpustil," řekl Malfoy, mezitím co mi rozvazoval provazy. "Tak běž, ale rychle!" zavrčel potom, když jsem tam zůstala jen ohromeně stát.
"Ale já, nemůžu přece…"
"Bež!"
Vydala jsem se tedy chodbou do Nebelvírské věže najít ostatní, v polovině jsem se ale ještě otočila a zakřičela.
"A Malfoyi?"
"No?"
"Děkuju…"
Už nic neřekl a tak jsem pokračovala. Na to, v jaké byla škola situaci, jsem překvapivě zvolnila tempo a přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Pomohl mi, co ho k tomu mohlo přinutit? Bylo mi jasné, že z toho, že omráčil jednoho z nich jen proto, aby zachránil mě, pro ně mudlovskou šmejdku, bude mít nemalé problémy. Zahnula jsem za roh a málem jsem vrazila do Levandule Brownové, která se celá uslzená opírala o zeď.
"Nicolette - Letty," zavzlykala a objala mě kolem krku.
"Co je, co se ti stalo?" vyptávala jsem se obratem a konejšivě ji hladila po zádech.
"M-mě nic, ale Brumbál." Levandule se napřímila a začala nervózně žmoulat lem svého hábitu.
V hlavě se mi vybavily nejhorší teorie o tom, co by se našemu řediteli mohlo stát. Ale ne, je to přeci Brumbál, čarodějník s oceněním Merlinova řádu druhé kategorie! Přesto jsem teď ale na kamarádku zírala s panickou hrůzou ve tváři. Ona ale nic neříkala, jen stála a očima těkala z místa na místo. Jako by hledala někoho, kdo by mi tu zcela jistě děsivou zprávu mohl říct místo ní.
"Tak co?!" zatřásla jsem s ní tak prudce, že se až zakymácela.
"On - on je mrtvý." Zaskřehotala Levandule a chtěla ještě něco dodat, to už jsem ji ale v rychlosti oběhla a pádila směrem na nádvoří, odkud už se ozývaly rozrušené hlasy studentů i profesorů.
Když jsem vtrhla otevřené prostranství, nyní plně zalidněné spatřila jsem nehnutě ležící tělo přímo pod astronomickou věží. Už jsem to nevydržela, do očí se mi draly slzy a já pronikavě vykřikla. Všichni se na mě rázem otočili a vmžiku mi uvolnili cestu. Rozběhla jsem se k onomu osudnému místu, kde už klečel Harry, svírajíc ruku nejlepšího ředitele Bradavic, který kdy žil. Uvědomila jsem si, že jsem Harryho vlastně ani neviděla na večeři. Kde mohl celou tu dobu být? Poklekla jsem vedle něj a položila Brumbálovi ruku na místo, kde by správně mělo tlouct srdce. Netlouklo.
"Harry," škytla jsem, "co se to tu ksakru děje?"
"Zabil ho Snape," zavrčel Harry mezi vzlyky, "a nejhorší je, že já tam celou tu dobu jen tak stál!"
Zamračila jsem se, "tys tam byl?" To přece nebylo možné, vždyť bych ho musela vidět.

"Ale jistě, stál jsem pod astronomickou věží, protože mě tam Brumbál poslal." Vysvětloval trpělivě, ale v jeho výrazu jsem zahlédla podezření…