Cesta Do Propasti Pekelné 6. kapitola

25. srpna 2013 v 10:01 | Becca |  Cesta do propasti pekelné
Tak, přidávám poslední díl této povídky, vím, že byla dosti krátká, ale to mi musíte odpustit. Je to jedna ze začínajících povídek... :))
"Damone," vyprskla, když zjistila, s kým má tu čest.
"Teď sis to pěkně zavařila," zaburácel hlubokým, afektovaným hlasem, který měl nejspíše parodovat Stefana.
"Pusť," vykřikla a dala do toho všechen svůj vztek, jež náhle vzplanul hluboko uvnitř.
Sevření povolilo, "jak jsi jen mohla?" lamentoval Damon a táhnul ji po ulici směrem k penzionu.


"Damone, že to neřekneš Stefanovi?" zkusila to Elena prosebně.
"Cože? Ale ovšem, že řeknu, zlato." Uculil se ten černovlasý sexy upíří zmetek, bez přemýšlení ji strčil do nedaleko zaparkovaného auta a nastartoval…
Caroline seděla stále na tom samém místě, jako když Elena odešla, a bez zaujetí si prohlížela poškrábané linoleum v kuchyni. Byla jinde, představovala si nepředstavitelné a dýchala nedýchatelné. Přála si, aby ji nikdo neviděl, aby nebyla. Skládačka pomalu sestávala v obraz. Už takhle dál nemůže, musí ho najít. Nebuď hloupá, zahnala tuhle myšlenku jiná, všechno to byl jen hloupá výmluva, nemiloval tě! Až doteď si to Caroline nechtěla připustit, ale byla to nejspíš ta nejkrutější pravda na světě. Po tváři se jí skutálela slza, rychlým pohybem ji setřela, nebude přeci brečet! V předsíni se ozvaly kroky, zvláštní, neslyšela, že by někdo zvonil. Dlouhou chvíli po oněch krocích se neozývalo vůbec nic a tak se Caroline spíš ze strachu, než ze zájmu otočila a zděšeně vykřikla. Jak moc si přála, aby to někdo slyšel, ale jediné odpovědi na její volání se jí dostalo z úst náhlého protivníka. Alaric, znovu ucítila vlhkost v jejích očí, když si vzpomněla, kdo ji tenkrát zachránil z jeho spárů.
"Caroline, Caroline, co potíží jsi mi nadělala," usmál se na ni a obhlížel ji, jako kočka svou kořist.
Mlčela, neměla mu co říci, snad jen, že ji může klidně zabít, že teď už mu v tom nikdo nezabrání. Přešla proto až těsně k němu a zasyčela do mrtvolného ticha, které celou místnost náhle zahalilo, "udělej to, zabij mě."

V očích mu problesklo pobavení, "nemůžeš už bez svého miláčka žít, že ano? Trápí tě pomyšlení, že se válí na Baleárách s jinou v závěsu, že tě prostě jen tak nechal ležet, jako kus hadru." Poškleboval se dál a Caroine už opravdu docházela trpělivost.
Vrhla na něj nenávistný pohled, smíšený s dávkou strachu a jistého adrenalinu do jejího poslední dobou stereotypního života. Jako by si liboval v tom, že může tu díru v srdci ještě více rozdrásat. Ať si poslouží, pomyslela si sarkasticky, za chvíli už z ní stejně nezbyde vůbec nic.
"A je to vlastně další důvod, proč tě nezabít, jen se top v lítosti na sama sebou, protože jen to ti bude nadosmrti dělat společnost!" zaburácel a rychlým pohybem jí zlomil vaz…
Probudila se v temné, navlhlé místnosti plné železných okovů, které, jak rychle zpozorovala, držely její tělo ve stálé poloze. Nemohla se ani hnout a otřásla jí zima, co jí to jen udělal? Hajzl jeden, zaklela si sama pro sebe a pohlédla do místnosti za mřížemi, kamenná chodba. Počkat, kamenná chodba, hromada okovů a držící se vlhko? Vždyť tohle jsou Lockwoodovic pozemky.
"Tylere! Tylere!" Alespoň to zkusila.
Když už takhle vyvolávala přes hodinu, začínala jí být pořádná zima a také si uvědomovala, že chlad zvětšil její hlad. Slova v hrdle se jí začínala zadrhávat, až už jen ležela a za všechnu námahu jí stálo jen to, aby dýchala, aby do sebe dostala jen trochu vlhkého a štiplavého vzduchu. Snažila se dostat zpět do toho transu, kterým si poslední měsíce procházela, vůbec se jí to ale nedařilo. Znovu a znovu se dívala na tu chodbu, zdali se tam neobjeví její přítel, nebo kdokoliv jiný. Vlastně by už ani neměla používat slovo přítel, je to prostě Tayler. On má jinou, ona má jiného,… měla. Vzlykla, nemá už nikoho, tři dny si tu leží ve vodou prosáklé díře a ještě po ní ani pes neštěknul. Hledají ji vůbec, nebo si řekli, že je pomatená blondýna a nechali to být? Zrovna se opakovaně dostávala k onomu bolestivému tématu jménem Niklaus Mikaelson, když se na chodbě ozvaly kroky. Tohle je špatné načasování, Alaricu, nemám na tebe vůbec náladu, pomyslela si jen s chabou zlobou a poslouchala přibližující se kroky. Ten někdo musel běžet šílenou rychlostí, protože málem minul dveře.
"Caroline, Bože, co jsem to udělal?"
Přeslechla se? Ne, už blouzní, blouzní z toho všeho tady kolem, má halucinace. Ten někdo, na jehož jméno se bála jen pomyslet, aby tahle nádherná halucinace náhodou nezmizela rozrazil dveře obdivuhodnou silou a jal se rozvazovat, trhat a tavit všechno, co jí bránilo v pohybu. Nakonec se ocitla v jeho náruči.
Přejel ji hodnotícím výrazem od hlavy až k patě a potom se kriticky zeptal, "jak dlouho už jsi, sakra, nebyla na lovu?"
"Jak ses měl na Baleárách?" Střelila Caroline okamžitě svou otázku, aniž by vnímala, že se jí na cokoliv ptal.
"Cože?" zamračil se, "nepamatuji si, že bych jel na dovolenou."
To už byli na kraji lesa, je neuvěřitelně rychlý, pomyslela si Caroline s jistým obdivem. A taky hezký, silný a když chce, tak taky milý. Nemá důvod ji pořád chtít. Měl snad Alaric pravdu? Má nějakou jinou?
"Na co myslíš?" zeptal se zvědavě, otevřel domovní dveře a vešel do jednoho z pokojů.
"Ale tohle není můj pokoj," namítla zmateně Caroline, když ji pokládal na měkkou matraci a znovu se tak vyhnula odpovědi.
"Ne tenhle je můj, na něco jsem se tě ptal," oznámil jí káravým tónem.
No ovšem, kdyby měla Caroline dost síly, plácla by se rukou do čela, na co že se to ptal? Ach ano, na co myslí, to mu přeci nemůže říct, to je naprosto absurdní. Podívala se do jeho zvědavostí přetékajících očí a vzápětí zapomněla, na co myslela i se všemi otázkami.
"Ty mi to nepovíš?" přimhouřil oči a vzal do svých teplých dlaní její hubenou a studenou.
"Cože?" vypravila ze sebe omámeně.
"Na co myslíš?" opakoval netrpělivě.
"Kdybych ti to řekla," zachraptěla a sama nepozorovala žádné viditelné změny v dýchání, "vysmál by ses mi."
Chvíli zvažoval možnosti, potom se ale odhodlaně nadechl, "ne, nevysmál. Prosím, pověz mi to."
Opravdu řekl prosím? Caroline byla v rozpacích, tohle se jen tak nestávalo.
"Tak dobře," pousmála se a všimla si jeho typického, triumfálního výrazu. Ovšem, vždycky dostane přesně to, co chce. "Myslím na tebe," dokončila větu a vyčkávala onu zrádnou, odmítavou odpověď.
"Udělal jsem chybu," podíval se na ni prosebně, "odpusť mi, prosím."
Nevěřícně na něj zírala, opravdu ji žádá o odpouštění, opravdu už podruhé řekl prosím? Pořád k ní vyčkávavě vzhlížel, ale ona se najednou nezmohla ani na slovo. Hleděla na něj jako na panenku Marii a neustále překonávala nutkání, natáhnout k němu její teď už zcela bílou a od dlouhého hladu vychrtlou ruku a dotknout se jeho tváře.
"Caroline, ty víš, že jsem netrpělivý," řekl tiše, "a taky víš, že jestli o mě nestojíš, nemá cenu, abych déle zůstával."
Tohle v ní vyvolalo vzplanutí posledního zbytku energie, kterou měla, "už neodcházej, prosím." Zakňourala a stiskla jeho ruku tak pevně, že by to normálnímu člověku polámalo kosti.
"Beru to jako ano," zašklebil se a pohladil ji po vlasech.
Caroline hluboko uvnitř ucítila znovu zažehnutý plamínek života. Už žádná samota, přišel si pro ni ten, kterého z celého srdce milovala, ať už si to troufala připustit, nebo ne.
"Mám žízeň," oznámila a všimla si, jak se mu v očích chápavě zablesklo.
"Hned jsem tu," řekl s úsměvem a nejspíše to myslel doslova, protože ve vteřině byl zpět i s pytlíkem krve, po kterém se Caroline dychtivě natáhla.
Krev jí dodávala všechnu ztracenou sílu, cítila, jak všechny její smysly nabírají na intenzitě, jak se všechno zaostřuje a barvy jsou teď jasnější. Největším postřehem byl fakt, že už je vlastně večer a slunce se sklání nad vrcholky hor. Dopila a na rtech se jí objevil samolibý úsměv, podívala se na Klause.
"Co?" zeptal se zmateně nad změnou jejího výrazu.
"Já jen, že vždycky dostanu to, co chci," odrecitovala stejným tónem hlasu, jako kdysi, když ho ještě nenáviděla, on.
"Opravdu?" zašklebil se, "chceš ještě něco, viď? Moc rád ti to splním." Naklonil se k ní a políbil ji…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nikisek nikisek | 30. ledna 2014 v 19:50 | Reagovat

nádherné... :) bude ještě nějaká klaroline? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama