Cesta Do Propasti Pekelné 5. kapitola

25. srpna 2013 v 9:49 | Becca |  Cesta do propasti pekelné
Caroline potom dlouhou chvíli zírala do prázdného, otevřeného okna a vzlykala. Miloval ji, ano, a teď byl pryč, pryč navždy. Podívala se na kraj postele, kde ještě před chvílí seděl její původní. Jako by čekala, že tam bude… Ale nebyl a Caroline si hořce uvědomila, že už ani nikdy nebude. S tím se nesmíří, znovu vzlykla a položila hlavu na polštář. Skoro celou noc nemohla usnout a hluboko uvnitř cítila obrovskou prázdnotu. Ráno šla do školy, jako by nespala celý rok a ostře fialové kruhy se jí rýsovaly pod uslzenýma očima.


"Bože, Caroline, co se ti stalo?" zděsila se Elena, když ji spatřila.
Caroline se na ní podívala, jako na kus kamene a dál kráčela chodbou rovnou za nosem. Jaké to bylo pokušení, říct všechno své nejlepší kamarádce, ale to ona přece nemohla!
"No tak, mě to můžeš říct," Elena ji dohnala a mluvila, jako by jí četla v mysli.
Pomalu se k ní otočila, "můžu ti věřit?" zeptala se s jistou váhavostí.
"Ovšem, že ano," Elena vypadala trochu zmateně.
Caroline ji zatáhla do dívčích umýváren, odkud úspěšně vyhnala všechny prvačky a vyvalila na Elenu, "Klaus je pryč!"
"Ale to je skvělé," Elena se celá rozzářila, "jak jsi to udělala?"
V tu chvíli měla Caroline chuť, něčím po ní hodit. Ovládla se ale a dala se do sáhodlouhého vypravování, jemuž její kamarádka naslouchala s otevřenou pusou. Už zazvonilo, ale ani jedna nespěchala s brzkým příchodem.
"Eleno, já ho milovala a on je teď pryč!" znovu se jí chtělo brečet, rozhodla se ale, počkat s tím až domů.
K Carolininému údivu to Elena vzala velmi dobře, snažila se, dělat jí společnost a ve všem ji povzbuzovat. Uběhly tři měsíce, ale Caroline se ne a ne vzpamatovat. Věděla, že nikdo a nic jí nenahradí toho, ke kterému si za tak krátkou dobu dokázala vytvořit tak velké citové pouto. Chodívala na procházky, sama ani nevěděla kam a v noci sedávala u okna, očekávajíc jeho návrat. Stal se z ní mechanický stroj, ale ona si to pořád nechtěla připustit.
"Jak dlouho už jsi nebyla na lovu?" zeptala se jí jednoho rána káravě Elena, která se k ní teď z vlastní vůle dočasně nastěhovala a pomáhala s tím, na co blonďatá upírka ve svém stavu zapomínala.
"Cože?" tázala se Caroline zasněně.
"Jak dlouho už jsi nelovila? LO-VIT! To slovo, při kterém z někoho saješ život?" vyjekla Elena pobouřeně.
"Ach tak," Caroline poposedla na židli, "už dlouho." Zamumlala, a dál pokračovala v "nic nedělám" činnosti.
Tohohle už měla Elena dost, vyrazila ze dveří do pošmourného rána a vydala se k domu Mikaelsonů, někdo tam přece musel být. Bylo to poprvé v životě, co doufala, že ten někdo bude Klaus. Musela z toho Caroline dostat a věděla, že jedině, ten, kdo to způsobil, to může napravit. Všude kolem bylo podivné ticho, jako by se mělo stát něco neočekávaného.
"Hej!" Elena se zapotácela a když vzhlédla, aby se podívala, do koho to vlastně narazila, otevřela pusu jako leklá ryba. "Re- Rebekah!" zakoktala a netušila, jestli to znělo zděšeně, nebo nadšeně.
"Jo," štěkla blonďatá upírka, "a co?" už jí chtěla bez dalšího slova obejít, ale Elena ji zastavila.
"Hej, potřebuju něco vědět!" tázavě se na ni podívala, "kde je Klaus?" teď už se Rebekah nedívala jen tázavě, dívala se na ni jako na totálního idiota.
"Myslela jsem, že jste ho chtěli vyštvat," zamyšleně si kolem prstu omotávala pramínek vlasů. "To se vám povedlo, tak teď ho chcete pronásledovat?" Dívala se na ni tím svým povýšeným výrazem, který říkal, chci tě sežrat na místě!
"Ne, jen chci vědět, kde je a normálně si s ním promluvit." Elena se ovládala, zatím potlačovala své náhlé sklony k ublížení na zdraví.
"Nevím, kde je," pokrčila Rebekah rameny a znovu se Elenu pokusila obejít.
"Ale víš," odporovala jí Elena, která už potlačovanou zuřivostí málem přetékala.
Její blonďatá společnice koukla na hodinky, zpět na ni a zase na hodinky, "je v Itálii, nechtěl, aby kvůli němu měl ten blonďatý ocas ze života peklo. Vidíš, je to správný gentleman."
Na tohle Elena neměla čas, "ano, ale opravdu se s ním potřebuju spojit."
Rebekah ještě chvíli nehnutě stála, potom z kabelky vytáhla kousek papíru a načmárala na něj Klausovo číslo. Tohle Elenu překvapilo, nikdy v ní nespatřila takhle přívětivou povahu. Sledovala, jak se narovnala, pohodila zlatavě blond hřívou a dlouhými kroky si to odkráčela někam směrem k Mistic Grillu. Elena rychlostí blesku vytáhla mobil a začala vyťukávat číslo.
"Stefan mě zabije," mrmlala si přitom pod vousy a mračila se na rozsvícenou obrazovku.
Sluchátko dlouhou chvíli zvonilo, pak se ale ozval známý hrubý hlas.
"Kdo volá?"
"Klausi, tady Elena, potřebuju, aby ses vrátil okamžitě zpátky," drmolila a šinula si to při tom rovnou na červenou přes hlavní cestu.
"Opravdu?" jeho hlas teď zněl vážně velmi překvapeně, "nemám k tomu nejmenší důvod, drahá Eleno."
"Ale máš…" vyjekla, když se chystal zavěsit.
"Ano, a jaký? Řekni mi jediný důvod."
"Caroline," vydechla úlevně, teď to má za sebou.
Ohlédla se po liduprázdném okolí, zdálo se jí to, nebo ji někdo sledoval? Možná se tam ten keř zrovna pohnul, možná, že ten černý záblesk v koruně stromu nebyl jen náhodný pták.
"CO je s ní?" dožadoval se už asi nejmíň poněkolikáté odpovědi Klaus.
"Ona nic nedělá, jen hledí, hledí do prázdna." Vysvětlovala situaci horlivě Elena, "už přes měsíc nebyla na lovu. Je jako bez života, ani tato záminka tě nedonutí, se vrátit?
Na druhé straně bylo po dlouhou chvíli ticho, "do třech dnů jsem zpátky." Ozvalo se nakonec v odpověď a Elena radostí nadskočila, snad její kamarádka přestane být jen mechanickou hračkou.
Sotva strčila mobil zpátky do kabelky, něčí ruka jí pevně stiskla zápěstí. Elena polekaně vykřikla a snažila se ruku vyprostit, ten někdo ji ale ne a ne pustit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Violette de La Fountaine Violette de La Fountaine | Web | 25. srpna 2013 v 9:58 | Reagovat

moc hezky píšeš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama