Cesta Do Propasti Pekelné 3. kapitola

25. srpna 2013 v 9:40 | Becca |  Cesta do propasti pekelné
Tak je tu třetí díl povídky, doufám, že to někdo čte. Bude to ještě napínavé!
Po pár minutách soustředěného úsilí Klaus konečně dokázal Caroline osvobodit ode vší té zátěže a Caroline nestačila zírat, co má ksakru v plánu? Proč by tohle dělal bezdůvodně?
"A co teď uděláš?" Zaprskala, když se jí rána zahojila a vymrštila se na nohy.
Klaus upustil na zem kolík, který držel v ruce a rezignovaně si povzdechnul, nejspíš si pomyslel, že snažit se změnit názor Caroline se mu jen tak nepodaří.


"Nic, vlastně můžeš jít," ustoupil ode dveří a způsobně je otevřel.
Caroline div, že neotevřela pusu úžasem. Může jít? Co to, čím to, že se jí nepokouší prohnat kolík srdcem? Stál tam a díval se na ni s výrazem zadostiučinění, věděl, že je zmatená, že neví jak reagovat a zřejmě se mu to líbilo. Za to ona byla pořádně dopálená a naštvaná, naštvaná sama na sebe, protože se nedokázala přimět, aby si zlost vylévala na něm. Zhluboka se nadechla a naposledy se k němu obrátila.
"Tak děkuju," řekla tiše a vyběhla ze dveří, jak nejrychleji jen mohla.
Chtěla se se všemi těmi podivnostmi někomu svěřit, ale nemohla, Klause tu nikdo neměl zrovna v oblibě a kdyby tuhle historku slyšel Damon, na ten trapas, který by jí potom způsobil nechtěla ani pomyslet. Ne, nechá si to pro sebe.
Když přišla domů, její máma tam ještě nebyla a tak zalezla do postele, pečlivě za sebou zavírajíc dveře. Ještě pořád se z toho nedostala, zdálo se jí to jen, nebo jí její největší nepřítel právě zachránil krk? Po pár minutách nesmyslného převalování z jedné strany na druhou, zazvonil mobil.
"Stefane?" zeptala se překvapeně, co se asi tak mohlo zase přihodit?
Mistic Falls bylo už po léta známé jako městečko s největším počtem vražd v okolí, nebylo divu, když celé hemžilo upíry. Tohle bylo ale něco vážnějšího, i Stefan zněl nervózně.
"Caroline, musíme se okamžitě sejít u nás v penzionu. Přijdou všichni, Elena, Bonnie, dokonce i Matt. Klausovi hybridi se rozhodli napadnout svého minulého pána. Víc ti řeknu, až dorazíš, ahoj."
Položil to, ani ji nenechal promluvit. To jsou ty Salvatorovic způsoby, pomyslela si Caroline nabručeně a sebrala ze stolu klíčky a kabelku. Teprve když nastupovala do auta, uvědomila si, co vlastně Stefan řekl. Napadnout svého pána? No ne, že jí to nedošlo, všichni už jistě přerušili pouto. Tyler, problesklo jí hlavou a rychle nastartovala. Něco jí říkalo, že by neměla nechat Klause zemřít jen proto, že je zabiják. Jedna polovina jejího já byla toho názoru, že je to hloupá výmluva a k tomu ještě to, že není jen zabiják, ale i podlý, pomstychtivý lhář, který dělá všechno jenom pro sebe. Tím posledním si nebyla tak jistá, zachránil jí život, to by nedělal pro sebe. Už chtěla zahnout do ulice, kde bydleli Salvatorovi, když si to rozmyslela, nebude přece poslouchat plány Stefana, nedej Bože Damona, které nakonec stejně zkrachují. Otočila auto a vydala se k Mikaelsonům, byl to nápad ztřeštěný, co ztřeštěný, byla to sebevražedná mise. Jak už zjistila, Rebekah ji nesnášela. Zastavila kousek od jejich domu, nechtěla si to připustit, ale měla strach. Než vystoupila, zvažovala ještě jisté pro a proti. Nemáš na vybranou, dlužíš mu to, zatrylkovala její mysl a tak otevřela dveře od auta a co nejpomaleji přešla až k domu Mikaelsonů. Několikrát se nadechla a pak slabě zaťukala, zvonek nikde neviděla. Vlastně doufala, že to neuslyší, nebo nebudou doma, ale dveře jí otevřel muž s paletou různé škály barev v ruce a udiveným výrazem, když zjistil, kdo stojí ve dveřích. Už se nadechoval, aby něco řekl, ale Caroline byla rychlejší.
"Přišla jsem tě varovat," zamumlala a sklopila oči.
"Varovat?" rozesmál se Klaus, ale když viděl Carolinin výraz, zvážněl. "Pojď dál", pobídnul ji a vydal se dlouhou chodbou, nejspíš do jeho vlastního ateliéru, odkud s tímto náčiním předtím přišel.
Následovala ho, až se objevila v rozlehlé osvětlené místnosti s mnoha obrazy, obrazy takovými, že jí rozum stál. Naprosto zapomněla, proč přišla a začala bezmyšlenkovitě procházet mezi portréty, zátišími a krajinami. Připadala si jako ve světově známé galerii a když pomyslela, že některé ty obrazy jsou starší než sám slavný Picaso, začala se usmívat.
"Líbí se ti to?" ozvalo se jí za zády, až leknutím nadskočila.
Stál hned za ní a na tváři mu pohrával úsměv, chvíli si ho prohlížela, jako by byl jeden z obrazů v galerii, potom se ale vzpamatovala a nemohla jinak než upřímně.
"Je to moc krásné," přiznala, "líbí se mi tenhle." Ukázala na plátno, kde byla vyobrazená dívka blond vlasy, spletenými do jednoho copu, někoho jí silně připomínala.
Usmál se, "tento obraz jsem namaloval v roce 1453. To je Rebekah."
"O-opravdu?" vykoktala Caroline, "je moc hezká."
Přikývl, "vždyť není jediná."
Caroline přesně nevěděla, kam tím míří, ale najednou se rychle rozvzpomněla, proč sem přišla.
"To varování," připomněla.
"Tak copak?"¨
"Jde o tvé hybridy," povzdechla si, jak nerada tohle dělala, jak nerada zrazovala své přátele. "Už nejsou tvými."
"Cože?" nechápal a jeho hlas zněl pobouřeně a zvědavě zároveň.
Caroline byla nešťastná a zmatená, nechápala, co v ní vyvolává všechny ty emoce.
"Klausi," vyslovila jeho jméno s obtížemi, "zrušili pouto, chtějí tě zabít."
"Vždyť je to nemožné," vyjel, "Rebekah poslední dřevo z bílého dubu přece spálila."
"Divil by ses, kolik toho nevíš." Podívala se na něj Caroline s vážnou tváří, "všechno ne."
Čekala, že se sbalí a odjede bez jediného slova, on jí ale položil otázku, na kterou se dalo jen těžko odpovědět.
"Proč mi to říkáš, proč mě varuješ?"
Zhluboka se nadechla, ale neřekla vůbec nic. Dál se na ni tázavě díval a jí nenapadalo jediné slovo, které by mohla říct. Nechtěla mu lhát, ale ani mu říkat pravdu, to ne… Všechny její pro a proti se zhroutily pod náporem jejích pocitů. Už nedokázala udržet své emoce.
"A proč to chceš ksakru vědět?" vyjekla a během několika sekund se svou upíří dostala ze dveří a rovnou do auta.
Na schůzku jela sice pozdě, ale přece jen dorazila ještě před Mattem, bylo jí řečeno, že se opozdil.
"Věci se mají tak, že ho musíme dostat dřív než oni…" říkal zrovna Damon.
To si mohla myslet, to je to nejchytřejší, co je mohlo napadnout. Měli by dotyčného varovat o jeho vlastní smrti.
"Jsi blázen, o tom nebudeme polemizovat!" křikl na něj Stefan z vedlejšího pokoje a potom se vřítil do obýváku. "Když ho zabijeme, zemřeme taky."
"Nemyslel jsem zabít, jako zabít," bránil se Damon. "Myslel jsem, strčit ho na pár století zase do té jeho vystlané rakve!"
"Ahoj," pozdravila Caroline, aby na sebe upozornila.
"Nazdar," utrousil Damon a nalil si skleničku Brandy.
"Ahoj, Caroline, kde jsi tak dlouho?" Stefan byl pořád o něco milejší než jeho bratr.
Caroline se zamračila, co je to za hloupé otázky, asi jí dnes praskne hlava!
"Ale, máma něco potřebovala." Mávla rukou a posadila se do křesla vedle Damona.
Celá schůze proběhla v typickém stylu, Matt vůbec nepřišel a Bonnie se hrabala ve své knize čar a kouzel. Caroline byla ale stále ve střehu, aby získala co nejvíce informací. Plán byl takový, zítra večer, při oslavě dni zakladatelů Damon Klausovi vrazí dýku do srdce a jeho tělo bude vhozeno do oceánu. Caroline věděla, že by měla mít radost, že se zbaví věčného utiskovatele městečka Mistic Falls, ale místo toho byla nehorázně zklamaná a kula plány na zítřek. Rakev přece musí někam uložit, než skončí oslava, ale to Damon neřekl. Jestli Klaus do zítřka neuteče, hodlala mu v tom po oslavách pomoct. Netušila sice, kde se v ní ten elán bere, ale věděla, že tuhle bitvu musí vyhrát on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama