Cesta Do Propasti Pekelné 2. kapitola

24. srpna 2013 v 20:52 | Becca |  Cesta do propasti pekelné
Zde, druhá povídka! Už se tam začíná něco dít... :)
"Hej pojďte se taky bavit," zařval Matt na Tylera, který stál u stolku s punčem a lepil se na nějakou brunetu v elasťácích které zdůrazňovaly její sexy štíhlou postavu.
Party byla v plném proudu, všechno skvěle klapalo a všichni se skvěle bavili, až na Caroline. Seděla úplně vzadu, měla na sobě černé krajkové šaty, pod očima měla namalované nafialovělé kruhy, jako by jí nestačily její vlastní, a z úst ji odkapávala krev. Byla falešná, ale to jí v tu chvíli bylo úplně jedno, soustřeďovala svůj zrak na Tylera, jak jí tohle mohl udělat? Jasně, sexy hybridí muž, co ona s tím nadělá? Ale měl tu být přece s ní, s Caroline Forbesovou, Miss Mistic Falls!

Nahněvaně se vymrštila ze židle, a co nejrychleji odtamtud vypadla. Strčila do dveří, aby je otevřela, ale ani se nehnuly, použila svou skutečnou sílu a vyjeveně zírala na stále uzavřený východ z tělocvičny. Když jej nedokázala otevřít ona, musel je z druhé strany držet někdo silnější. Ustrnula, když si uvědomila, KDO by to mohl být. Rychle se otočila a chtěla utéct druhými dveřmi, něco ji ale chytlo za ruku a vtáhlo jí to do chladné, ničím neosvětlené chodby.
"Kdo jste?" Tázala se zoufale, když sevření nepovolovalo.
"Otázky tu kladu já!" zahřměl hlas přes celou chodbu, ale ani zdaleka nepřehlušil hudbu z tělocvičny, zachvěla se a zmlkla.
"Kdo tě stvořil?" pokračoval ten hlas neúprosně dál, mlčela, nemohla mu to přece říct, kdo ví, co by udělal.
Pomohlo by jí to, zbavit se Katherine, ale současně by to mohlo dostat do průšvihu její přátele.
"No tak kdo?" opakoval otázku a když neodpovídala, pohár trpělivosti přetekl.
Caroline na tváři ucítila ohromnou, palčivou bolest. Kapesník, napuštěný sporýšem, to si mohla myslet. Zaúpěla bolestí, ale to neměla dělat, sporýšová lana jí svázala ruce za zády a kolem krku se objevil šátek, taktéž napuštěný touto ohavnou bylinou. Křičela a z očí jí proudem tekly slzy.
"Ptám se naposledy, kdo tě stvořil?" útočník ji k sobě hrubou silou otočil a ona mu konečně viděla do tváře, Alaric.
Nepřestávala vzlykat, nemohla se ani nadechnout, natož něco říct. Jen periferním zrakem viděla, jak Alaric vytahuje dýku, potvrdila jí to ostrá bolest v noze, jak se jí dýka prořezávala skrz kůži, až ke kosti. Z hrdla se jí vydral další výkřik.
"No tak, Caroline, pokud mi to neřekneš, bude to ještě mnohem horší." Varoval ji najednou přívětivým hlasem Alaric a ona se na něj znechuceně podívala. "Tak dobrá," zavrněl a vytáhnul z pod bundy dřevěný kolík.
Caroline tušila, že tohle je konec, že už to opravdu skončí, jednu chvíli si to dokonce přála. Kůl ovšem neprojel srdcem, jak předpokládala, skončil v břichu a Caroline se skácela k zemi.
"Víš co je tohle?" otázal se ten kdysi přívětivý muž, kterého teď ze srdce nenáviděla, a před nosem se jí objevil nejspíš železný kolík.
Co asi udělá s tímto? Pomyslela si trpce a zavřela oči.
"To je velice užitečná věcička," pronesl spokojeně, "zničí i původního, zničí i tebe." Zašeptal a napřáhnul se k poslednímu úderu, Caroline už tam ale neležela, byla pryč.
"Kde to jsem?" zachraptěla a rozhlédla se po pokoji, byl jen spoře osvětlen a okna zakrývaly dlouhé purpurové závěsy.
Všude kolem bylo až děsivé ticho a ona pořád cítila jí už známou bolest v břiše, to znamenalo, že kolík setrvával pořád na svém místě. Sjela očima až ke druhé straně místnosti a leknutím málem zkameněla, takže jeden zmetek ji nezabil, aby ji mohl ukrást jiný, který už to udělá? Klaus, stál tam nehnutě, v očích nečitelný výraz, a pozoroval ji. Chtěla odsud utéct, ale jak bolest, tak i něco jiného ji drželo při zemi. Že by železník? Musela to alespoň zkusit.
"Prosím," zašeptala chabě, "dej to pryč."
Klaus nevypadal její prosbou nějak nadšen, zůstával na svém místě.
"Rád bych," řekl nakonec, "ale tohle není jen tak obyčejná zbraň. Potom, co se octnula v tvém těle, se po stěnách objevily bodliny, které by při snaze o vytáhnutí mohly zasáhnout tvé srdce."
Caroline byla překvapená a zaskočená, přívětivým tónem Klausova hlasu, na druhou stranu se jí to ale vůbec nelíbilo, představa, že má žít s kolíkem v břiše až do konce života. Co má asi tak v plánu? A kdy se ona dostane domů?
"Bolí to," řekla to, co bylo zřejmé, i když si nemyslela, že jí to nějakým způsobem pomůže.
Na chvíli to vypadalo, že to jejímu jedinému společníkovi bude stejně lhostejné, jako její předchozí prosba, ale on se konečně pohnul a přešel až ke Caroline.
"Zkusil bych to, ale riskoval bych, že tě zabiju. A to já nechci," namítl rozhodně.
Caroline se na něj dívala, jako by spadnul z višně, "nechceš?" otázala se skepticky.
"Ne, později snad na něco přijdu," odpověděl a pohlédnul na všechny ty provazy, co měla Caroline po těle. "Ale mohl bych tě zbavit alespoň tohoto."
Povytáhla obočí, "nemohl, popálíš se."
"Věř mi," pousmál se, "jsem tu už dost dlouho na to, abych si na něco takového zvyknul."
Začal hbitě odmotávat všechny nepříjemné věci a nepřestával se při tom usmívat. Proč tohle dělá? Tuhle otázku si Caroline pokládala už několik minut, ale nemohla k ní vymyslet smysluplnou odpověď. Má něco za lubem, to je jasné, ale ona mu v žádné z jeho sebevražedných misí pomáhat nebude. Zkrátka to na ni jen hraje, chce ji tu držet tak dlouho, než vyhladoví, aby se jí mohl lehčeji zbavit? Ne, to by nedávalo smysl, to už by byla mrtvá. Na druhou stranu ji takhle možná chce mučit, tohle je jistě dobrý způsob. Jakmile ji nepřítel osvobodil z provazů, jala se Caroline osvobodit od bolesti, kterou kolík způsoboval. Chytla jeho konec, ale než stačila trhnout, jiná ruka sevřela tu její a přirazila jej zpět na své místo, Caroline bolestivě vyjekla.
"To tak bezhlavě toužíš po smrti?" zavrčel Klaus.
Myslel to vážně, co si teď počne? To se to dostala do pěkné šlamastiky. Jak asi probíhá dnešní večer, přemítala, je Tayler pořád ještě s tou neznámou dívkou? Měla by mu odpustit, nebo naopak ty jeho úlety už dále netolerovat? Žádná z těch myšlenek ale nedokázala přehlušit bolest zranění a strach z krve nebezpečně se rozlévající kolem ní.
Zbyla jí už jen jediná možnost, "Klausi?" vyslovit to jméno jí teď dělalo jisté obtíže.
"Hmm…"
"Aspoň to zkus," zaprosila zoufale…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama