Pohled Na Stranu Temna 7.Kapitola

10. srpna 2014 v 21:07 | Becca |  Pohled na stranu temna
Cesta do Prasinek byla dnes neuvěřitelně zdlouhavá. Na sedadle jsem se neustále vrtěla, znovu a znovu jsem se ohlížela po dveřích kupé, jestli mě náhodou někdo nesledoval. Docela nerada bych se dostala do potíží kvůli zmijozelskému parchantovi, kterému jsem teď bohužel byla hodně dlužná. A co mu mám vlastně říct? Napadalo mě ke konci cesty, když už vlak pomalu zpomaloval a cestující se začali hromadit u dveří. Pravdu? Nemůžu mu přece rovnou říct, že mu chci pomoct, mou pomoc by striktně odmítnul. Ovázala jsem si šálu kolem krku, zkontrolovala, jestli je má hůlka na svém místě pod hábitem a vykročila zasněženou cestou směrem k polím kolem města, kde jsme se naposledy střetli. Hustá vánice mi zabraňovala ve výhledu a tak jsem ke Chroptící chýši mířila víceméně poslepu. Ano, ke Chroptící chýši. Bylo to totiž jediné možné místo, kde se dalo v Prasinkách schovat před nebezpečím zvenku. Nikdo tam totiž nebydlel, vlastně, většina lidí se tam bála i vkročit. Údajně tam strašilo, což byla naprostá hloupost. Už ve třetím ročníku jsme tuto domněnku spolu s Harrym, Ronem a Hermionou vyvrátili. Pravdu totiž bylo, že kdysi za nocí úplňku se tam zdržoval jeden vlkodlak, shodou okolností také náš učitel obrany proti černé magii, který z důvodu bezpečnosti ničil raději jeden dům zevnitř, nežli celé město. Zkrátka mě napadlo, že by tato chatrč mohla být také dobrým útočištěm pro Draca Malfoye. Brzy na to jsem zjistila, že jsem se nemýlila. Sotva jsem totiž vkročila na příjezdovou cestu, všimla jsem si, že rohožka přede dveřmi není zasněžená. Jako by si na ní někdo před malou chvílí čistil boty od sněhu. I přesto, že jsem si byla téměř jistá jeho přítomností, pro jistotu jsem zpod hábitu vytáhla hůlku a pevně ji sevřela v ruce. Nad klepáním jsem ani nepřemýšlela, stejně by mi neotevřel. Vykopla jsem tedy dveře a roztřeseně vkročila do místnosti.
"Mdloby na tebe!" ozvalo se odněkud a já kouzlo hbitě odrazila.
Není nad to být ve střehu, pomyslela jsem si a konečně se octla tváří v tvář Dracu Molfoyovi. Vypadal jinak, než jak jsem ho viděla posledně, pod očima se mu rýsovaly černé kruhy a rysy měl strhané. Vypadalo to, že už pár dnů nespal, vyčerpaně. Ani hůlku už nesvíral tak pevně a sebejistě, jak tomu bylo posledně. Hleděla jsem na něj s překvapeným výrazem ve tváři a nezmohla na jediné slovo.
"Sklop to dolů," promluvila jsem po chvíli, "vypadáš strašně." Konstatovala jsem následně a opřela se o starou krbovou římsu.
"To jsi zase ty," rozčílil se, "to mě sleduješ?"
"Ne," pokrčila jsem rameny a našpulia rty. "Možná jen vím, kam by se uchýlil Smrtijed na útěku?" schválně jsem to zvedla do otázky a upřela na něj tázavý pohled. "Víš Malfoyi, já ti nevěřím. Nevěřím ti ani slovo z toho, co jsi mi řekl naposledy. Ty nejsi ten typ člověka, který by si mohl dovolit dělat chyby."
"Jak víš, že jsem…" začal pomalu, ale já ho přerušila
"Myslím si, že už to ví celá škola," řekla jsem to jako samozřejmost, takže se vrásky na jeho obličeji ještě prohloubily. "Já chci vědět něco, co jsi udělal v ten den, co byl zabit nemocnější čaroděj všech dob."
"Má to co dočinění s tím dnem, kdy jsme se poprvé setkali před komnatou nejvyšší potřeby." Řekl tiše, "tehdy jsi řekla, možná mě tě bylo v tu chvíli líto..."
Povytáhla jsem obočí, takže on si dokonce pamatoval, jaké hlouposti jsem v tu chvíli říkala? Už jsem se nadechovala a chtěla namítnout, že to musí být nějaký omyl, že mě nebývá líto takových lidí, jako je on. Když se pomalu posadil na zem a řekl ještě jednu větu, která mě bodla u srdce.
"To mi ještě nikdo nikdy neřekl," usmál se sám pro sebe a díval se někam do neurčita otevřenými dveřmi ven.
Přibouchla jsem je a posadila jsem se před krb vedle něj. Mlčela jsem a čekala na pokračování. Ve druhém patře byl slyšet hvizd větru, celá místnost byla zešeřelá a ozařovalo jí jen chabé světlo z krbu, kde praskal oheň.
"Když jsi odešla, objevil se tam dole můj otec. Už všechno věděl a ptal se, kdo to udělal a kam si se poděla ty. Samozřejmě mu netrvalo moc dlouho a přišel na to, že jsem to byl já. Tvrdil mi, že jsem zradil naši rodinu, že jsem poškodil její dobrou pověst tím, že jsem tě zachránil." Prudce zamrkal, nejspíš, aby zahnal slzy smutku. Nebo výčitek? "Tvrdil, že ještě s tím co se stalo předtím, si nezasloužím patřit tam, kam patřím. Osobně navrhnul, aby mě poslali do Azkabanu." Dodal pak a poslední slovo řekl tak tiše, že se v hluku větru zvenku zcela ztratilo.
Ale já i přesto věděla, že to bylo TO slovo, které nahánělo strach každému, který o něm jen zaslechl. Azkaban, nejvíce střežené kouzelnické vězení složené z mnoha cel, ze kterých se dostal jen málokterý kouzelník. Patřil mezi ně i Sirius, zvěromág, který byl Harryho kmotr a dobrý přítel nás všech. Jeho příběh ale bohužel skončil tragicky. Kdo ví, jaké šance měl proti ministerstvu šestnáctiletý kouzelník.
"A proč jsi vlastně přišla?" otázal se náhle. "Předpokládám, že jsi nevážila cestu z Bradavic až sem jen kvůli jedné hloupé otázce."
Najednou se nebylo nad čím rozhodovat, prostě jsem mu to musela říct.
"Chci ti pomoct," řekla jsem tedy váhavě a čekala na odmítnutí.
"Chceš pomoct někomu, kdo ti pět let ničil život?" zeptal se a začal v ruce nervózně žmoulat lem pláště.
"Ano," přisvědčila jsem, "a chci pomoct někomu, kdo mi ho zachránil!"
Nastala dlouhá odmlka, kdy Malfoy nejspíše přemýšlel, zdali přijmout pomoc od mudlovské šmejdky, či ne. Zaťala jsem ruce v pěst, ať si tedy poradí sám, když si myslí, že to se zchátralým domem a pár galeony zvládne!

Když už jsem byla na nohou, začal se pomalu zvedat taky, "tak, jaký je plán?" otázal se a na tváři se mu objevil náznak úsměvu.
 

Pohled Na Stranu Temna 6.Kapitola

10. srpna 2014 v 20:53 | Becca |  Pohled na stranu temna
Přijde mi to jako sto let, co jsem sem naposledy přidala díl této povídky, nebo cokoliv jiného. A to jsem tu povídku měla celou tu dobu napsanou ve wordu. Ups. Kdybych totiž měla něco stvořit teď, pravděpodobně byste se nejspíš nedočkali. Jsem jako vymazaná!
Bylo něco kolem páté hodiny ranní a já ležela v dívčích ložnicích pod zataženými závěsy a přemýšlela. V hlavě jsem měla takový zmatek, že jsem se rozhodla, myšlenky si utřídit. Ať jsem o tom ale přemýšlela sebevíc, nedokázala jsem najít kloudnou odpověď na otázku, která mi tanula na mysli už několik dní od té doby, co jsem ji osobně položila Dracu Malfoyovi. Nedokázala jsem se prostě jen tak spokojit s jeho odpovědí. Byla to chyba, tak to řekl. Takové chyby se prostě nedělají, někteří lidé si takové chyby nesmějí dovolit, smrtijedi si takové chyby nesmějí dovolit! A on k té sektě teď už bezpochybně patřil. Otočila jsem se na druhý bok a hlasitě si povzdychla. A to nebylo dočista všechno, na co jsem v tuto chvíli potřebovala odpověď. Otázek tu bylo mnohem víc. Třeba, proč Malfoy najednou přestal chodit do školy? Nebo, co přesně se stalo na astronomické věži? Posadila jsem se a odtáhla závěsy. Bylo ještě moc brzy a tak jsem se tiše posadila na parapet jednoho z velkých oken a sledovala sněhovou vichřici, která začala někdy kolem třetí hodiny a nabírala na síle. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu dřív na snídani a ve vší tichosti jsem seběhla schody a protáhla se otvorem u baculaté dámy, která ještě podřimovala v rámu obrazu.
Zrovna jsem přeskakovala předposlední schod, který se pod nepozornými studenty pokaždé propadnul, když se za mnou ozval velice známý hlas.
"Nicolette, co vy takhle brzy děláte sama na chodbách?" profesorka McGonagallová stála před vchodem do velké síně a vrhala na mě odměřené pohledy, svůj zelenkavý plášť vyměnila za černý a klobouk teď nosila naražený hluboko do obličeje a neustále se mračila.
Stala se teď prozatímní ředitelkou Bradavic a zdálo se, že tohle místo jí moc nesvědčí.
"Já, promiňte, paní profesorko, jen jsem nemohla usnout." Řekla jsem na svou obranu a pokusila se o váhavý úsměv.
"No, to je jedno," zabručela profesorka, "někdo by s vámi rád mluvil."
Mezitím, co jsem profesorku McGonagallovou následovala nejspíše do ředitelny, přemítala jsem nad tím, kdo by semnou asi takhle po ránu chtěl mluvit. Kolem nás se ozývalo chrápání z obrazů visících všude po zdech a mě přišlo, že škola je v tuto ranní hodinu docela strašidelná. Konečně jsme došli až před zlatý chrlič, profesorka pronesla heslo a konečně jsme stanuly před bývalou Brumbálovou pracovnou. Když jsem vstoupila dovnitř, najednou jsem zapomněla, proč tam vlastně jsem. Nic se tam nezměnilo, všechny přístroje tikaly stejně jako naposled, když jsem Brumbála navštívila spolu s Harrym a Fénix spokojeně dřímal na svém bidýlku. Upřela jsem pohled na myslánku a na malou chvíli jsem dostala chuť zbavit se všech těch myšlenek, které mě trápily v posledních dnech. Pořád jsem ale neviděla nikoho, kdo by semnou mohl chtít mluvit.
"Slečno Fieldsová, posaďte se," vyzval mě hlas, který pocházel odněkud shora.
Já jsem v tu ránu ale neměla nejmenší chuť se posadit, vlastně jsem měla pocit, že tohle se mi zdá a že se za chvíli probudím. Tohle bylo naprosto nemožné, tuhle variantu jsem musela úplně vypustit. Ohromeně jsem zírala na Brumbálův portrét uprostřed pracovny, který ke mně teď promlouval. Až po pár minutách, když jsem se konečně uklidnila, posadila jsem se do mě tak známého křesla a promluvila.
"Pane řediteli," vykoktala jsem ze sebe pracně.
"Tak jsem přišel na to," pousmál se Brumbál, "že budete asi ten nejspolehlivější zdroj informací na škole, Nicolette. Už mě opravdu nebaví poslouchat drby z ostatních portrétů."
Chvíli jsem ta slova zpracovávala a pak jsem se zmohla na pouhé, "aha."
"Velice by mě zajímalo, jak mí studenti zareagovali na mou nenadálou smrt," pokračoval ředitel zamyšleně, jako by ani nevnímal mou přítomnost. "Předpokládám, že nebyli moc nadšení?" zvedl konec svého krátkého monologu do otázky a podíval se na mne přes své půlměsícové brýle.
"No to tedy nebyli," poznamenala jsem suše a v hloubi duše jsem byla opravdu překvapená, že semnou chtěl Brumbál mluvit zrovna o tomhle. "Truchlili, pane řediteli, truchlí do teď. Vždyť je to sotva pár dní co jste… no, však víte."
"Umřel," doplnil mě Brumbál a úsměv s tváře mu nezmizel ani při vyřčení tohoto hrozného slova.
Já sama jsem se smrti bála, nikomu jsem ji nepřála, i když jsem věděla, že smrtí to rozhodně nekončí. Smrt je přeci pouze dočasné odloučení od svých blízkých, kteří zůstali na zemi. Nebo ne? Je snad tento portrét naším posledním spojením s Brumbálem? Zamyšleně jsem zavrtěla hlavou, ne, to nemůže, nemůže to tak být.
Z mého přemýšlení mě znovu vytrhnul Brumbálův přívětivý hlas, "nikdo neodejde navždy, Nicolette. S každým se někdy setkáš ještě jednou, a pokud budeš chtít, budete spolu věčně."
Prudce jsem zvedla hlavu, "opravdu? Jak tohle víte?"
Ředitel si narovnal čapku a pokrčil rameny, "nevím, jsou to jen domněnky. Ale jak ty jistě víš, mé domněnky jsou téměř vždy správné," mrknul na mě a pohodlněji se posadil. "Můžete jít, Nicolette!"
V té chvíli už i na mé tváři pohrával veselý úsměv. Měl pravdu a už jsem se nemusela na nic ptát, zkrátka jsem to věděla.
"Děkuji vám, pane řediteli!" Vstala jsem a pomalu odcházela, a když už jsem otevírala dveře, Brumbál ještě naposledy promluvil.
"A Nicolette, myslím, že nastal čas pomoct nepříteli."
Chvíli jsem na něj jen nechápavě civěla a potom jsem za sebou tiše zavřela. Proč tohle říkal? Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že si mě Brumbálův portrét pozval jen proto, aby mi řekl tuhle poslední větu. Musel mít přece dokonalý přehled o tom, co se děje ve škole. Trávil přeci celé dny v ředitelně s paní profesorkou McGonagallovou. To, že musel mít dokonalý přehled doslova o všem, mi ale došlo, až když jsem spolu s Hermionou, Ronem a Harrym zasedala ke snídani ve velké síni. Nedošlo mi jen, Co tím myslel, ale i Koho… Ron se mračil na svůj chléb s máslem, které dnes mimochodem mělo velice zvláštní barvu, Hermiona si s rozmrzelým výrazem četla Denního věštce a Harry listoval učebnicí do lektvarů. Už zase. Ve vteřině jsem se rozhodla, po vyučování znovu zajedu do Prasinek. Musel mít ve vážných potížích, když si to myslel i Brumbál.

Poledne ubíhalo velice pomalu, při hodině dějin jsem téměř usnula a v bylinkářství mě pokousala Mandragora. Konečně jsme ale se společně dostavili na oběd, který jsem měla chuť vynechat. Bohužel by to ale bylo až moc podezřelé a tak jsem ho do sebe naházela rekordní rychlostí a všem tvrdila, že musím na chvíli do knihovny. Obyčejně jsem tam sice zavítala jen málokdy a tak se mi dostalo jen nedůvěřivých pohledů. Bylo mi to jedno, spěchala jsem, spěchala jsem zachránit nepřítele.

Pohled Na Stranu Temna 5.Kapitola

13. prosince 2013 v 14:26 | Becca |  Pohled na stranu temna
Pár dnů po té tragické události byla škola stále v úklidovém procesu, kdy studenti z vyšších ročníků a celý učitelský sbor pobíhali po chodbách a uklízeli nadělaný nepořádek. Mezi prvními a druhými ročníky ale stále přetrvával chaos, nikdo z nich Albuse Brumbála neznal dost dlouho na to, aby si uvědomil, jak úžasný a vážený člověk to byl. Pohřeb byl opravdu velkolepý a všem oblíbencům pana ředitele dali dostatečný prostor k proslovu. Harryho byl nejdelší a já se u toho svého rozplakala. Ale i přes všechny bolestivé události tohoto roku jsem si nemohla nevšimnout, že Draco Malfoy se ze školy dočista vypařil. Kdykoliv jsme měli hodinu se zmijozelskýma, pátrala jsem očima mezi hloučky studentů se zelenými kravatami. Ale nenacházela jsem. To mi zůstane jen vzpomínka? Jedna nevysvětlitelná, nedořešená událost?! Jeden dobrý skutek mezi špatnými přece nepřeváží všechny ostatní. Rozzuřeně jsem práskla učebnicí do lektvarů, seděli jsme v Nebelvírské společenské místnosti a každý z nás byl zabraný do vlastních myšlenek. Všichni sebou trhli, jak je to náhlé vyrušení ticha vylekalo.
"Nemůžeme tu jen tak sedět a litovat našich rozhodnutí," řekla jsem energickým hlasem a vstala jsem z křesla, "potřebujeme rozptýlení."
Všichni na mě na chvíli jen zaraženě civěli, pak se ale jeden po druhém zvedli také.
"Souhlasím," přikývnul Ron, "pojedeme do Prasinek!"
V rychlosti jsme sbalili vše potřebné, včetně nějakých těch Galeonů na útratu a rychle vyrazili, abychom stihli alespoň poslední polední vlak.
Ve chvíli kdy jsme nastoupili do vlaku, spustil se za okny prudký déšť a my si oddechli, že alespoň po čas cesty zůstaneme suší. Mezitím, co jsem sledovala ubíhající krajinu, která se slévala v jednu barevnou šmouhu, mí tři kamarádi se dali do živého rozhovoru o Famfrpálu. Zdálo se, že dělají všechno pro to, aby si nemuseli připomínat ty hrůzné vzpomínky předešlých dnů. Ve vlaku bylo docela příjemně teplo, když jsme ale vyšli ven, museli jsme z tašek vytáhnout všechny ty čepice a šály, které jsme si vzali pro případ nouze. Zdálo se, že letos zašedlý a deštivý podzim přechází v chladnou zimu. Jako první jsme zamířili ke Třem košťatům, abychom se trochu ohřáli a objednali si máslový ležák.
"Tak, teď do Medového ráje!" rozhodl Harry rozjařeně a všichni jsme se sborově zvedli od stolu.
Ledové kapky deště se náhle proměnily ve sněhové vločky a já si všimla, že i jiné studenty napadlo, opustit alespoň na pár hodin to místo chaosu a navštívit nějakou tu hospůdku, kde prodávají máslový ležák, dýňové paštičky a jiné pochutiny. Už, už jsem chtěla následovat Hermionu do útulného krámku plného kouzelnických sladkostí, když jsem si všimla, jak někdo rychlými kroky přechází postranní cestu. Ta chůze mi byla povědomá, až moc povědomá.
"Ach, sakra," zaklela jsem, "myslím, že jsem si u Třech košťat zapomněla pytlík s penězi! Musím se vrátit."
"Jdu s tebou," oznámila Hermiona pohotově, ale já ji zastavila.
"N- ne, to je dobrý. Vidíš, jaké je tam počasí? Vážně, dojdu pro něj sama." Vymlouvala jsem se rychle a přesto, že to moc přesvědčivě neznělo, Hermiona se nakonec uvolila a nechala mě jít samotnou.
Doběhla jsem až k místu, kde jsem domnělou postavu viděla procházet a sledovala stopy ve sněhu. Vida, nakonec ta náhlá změna počasí nebyla k ničemu. Stopy mě postupně vedly dál a dál od města a teprve když jsem z poslední klikaté uličky na zasněžené pole, kus přede mnou jsem uviděla tu postavu v černém plášti. Dala jsem se do běhu, až mě z ledového vzduchu začaly řezat plíce. Když jsem ho doběhla, prudce se otočil, svírajíc v ruce hůlku.
"To jsem jenom já!" vyjekla jsem, "dej to dolů!"
Bylo vidno, že si oddechnul, spustil ruku i s hůlkou podél těla a narovnal se.
"Bože, vyděsila jsi mě. Tohle už nedělej!" zafuněl. "A vůbec, jak jsi mě našla?"
"Znám tvůj styl chůze až moc dobře, zahlédla jsem tě u Medového ráje." Zašklebila jsem se a ukázala jsem na poslední domky městečka daleko za námi, "mám na tebe pár otázek." Pronesla jsem pak důležitě a přitáhla si hábit blíž k tělu.
Chvíli se mi díval zpříma do očí, snažila jsem se neuhýbat, ale nějak mi to nešlo.
"Nemám pro tebe žádnou odpověď," řekl nakonec prostě a otočil se k odchodu.
Bezmyšlenkovitě jsem chytla jeho ruku, překvapeně na mě pohlédnul. Bylo to poprvé, co se v jeho výrazu nezrcadlil odpor k někomu, jako jsem byla já.
"Ale máš, musíš mít." Vykoktala jsem se rychle a ruku pustila, "musel jsi mít nějaký důvod k omráčení toho smrtijeda! Proč, proč bys to dělal?"
"Proč se mě na tohle ptáš, Nicolette?!" rozkřiknul se "prostě jsem udělal chybu, dobře? Chyby se stávají…"
"Tak chybu?" cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. "To jsem nevěděla, v tom případě tu opravdu nemám co dělat." Otočila jsem se na patě a běžela zpět do města.

Před Medovým rájem jsem se ještě zastavila a ve výloze zkontrolovala svůj obličej, nebylo to zas až tak špatné a tak jsem odhodlaně vkročila dovnitř…
 


Pohled Na Stranu Temna 4.Kapitola

13. prosince 2013 v 14:24 | Becca |  Pohled na stranu temna
Je to už dávno, co jsem přidala nějaký díl, ale tady je! Prostě mě to zase začlo bavit, tak budu pokračovat. :)
"Letty, je s tebou něco?" otázal se následujícího večera Ron a zíral na mou roznimranou večeři.
Brambory už nevypadaly jako brambory a z pečeného kuřete se ve chvilce stala sekaná. Dnes prostě nebyl můj den. Na hodině obrany proti černé magii jsem nezvládala ani jednoduché protikouzlo a zakopávala jsem o vlastní hábit.
"Nic," zamrmlala jsem a zamračila se na pomerančový džus, stojící před mým talířem.
Hermiona na mě ale vrhala vědoucí pohledy, měla nějaké tušení ohledně včerejška. Vrásky na mém obličeji se ještě prohloubily, když jsem si všimla, že Draco Malfoy přichází k večeři s vítězoslavným výrazem v obličeji. Nebylo tu moc věcí, které by Malfoyovi udělaly radost. Pravda, byl rád, když mě, Hermioně a vůbec všem mudlovským dětem mohl znepříjemňovat život. Ale tohle byl jiný výraz, brala jsem to jako předzvěst něčeho zlého. Naházel do sebe večeři rekordní rychlostí a hned se zase zvedal ze židle.
"Co myslíte, že má v plánu?" zeptal se Ron, který se kupodivu díval stejným směrem jako já.
To byla dobrá otázka. Oplatila jsem zamávání Katie Bellové, která se opírala o rám dveří a nejspíš někoho čekala. Počkat, moje hlava znovu vystřelila do vzduchu. O co se to včera vůbec opíral Malfoy? O velkou černou skříň, došlo mi. A co že to rodina Malfoyova obhlížela u Borgina a Burkese? Rozplývavou skříň. Bum! Najednou mi to všechno zapadalo do sebe, vystřelila jsem od stolu a rozběhla se po chodbě směrem k místu, kde se včera objevily dveře od komnaty nejvyšší potřeby. Byl tam. Už, už jsem se chtěla rozkřiknout, na co myslel, když postavil do nebezpečí celou školu, když jsem si všimla, že ani on sám není zdaleka v pořádku. Po tvářích mu stékaly slzy a já si teprve teď všimla ostatních kouzelníků, kteří mu stáli za zády. Smrtijedů.
"Tak tohle je tvá malá kamarádka, které jsi to všechno vyžvanil?" otázala se s kamennou tváří Belatrix Lestrangerová.
Tuhle jsem si pamatovala, střetla jsem se s ní minulý rok v odboru záhad. Černé vlasy měla rozhozené volně kolem hlavy a šílený výraz, který si odnesla z Azkabanu teď vypadal ještě hrozivěji.
"Vždyť já jsem nic…," namítal Malfoy, ale to už mi někdo sevřel ruce za zády.
"Tu bereme s sebou," mávla Belatrix rukou, "Draco tu má přece ještě jeden úkol."
Celá výprava se hnula vpřed, otočila jsem se na něj, "tak tohle jsi chtěl?"
Za celých šest let to byla první situace, kdy jsem byla v nějaké šlamastice dočista sama. Rozhlížela jsem se okolo sebe, podle chodby, kterou pro svůj průvod zvolili, jsem usoudila, že míří nejspíše na astronomickou věž.
"Počkejte dole," štěkl nějaký muž na smrtijeda, který mi svázal ruce a ukázal na nejzazší koutek pod schody astronomické věže. Neměla jsem šanci vidět nahoru, možná jen kdybych stála o trochu dál. Provazy byly ale utáhnuty tak natěsno, že jsem se nedokázala pohnout ani o píď. Chvíli jsme tam jen tiše stáli, smrtijed stojící za mnou bezděčně svíral svou hůlku v pravé ruce a něco si pro sebe mumlal. Po nějaké chvíli jsme uslyšeli kroky, kus od nás zašustil černý plášť, Snape si to rázně mířil na astronomickou věž. Vyvalila jsem oči.
"Já to věděla," sykla jsem.
V tu ránu se shora ozval radostný výkřik, který nejspíše patřil Belatrix a následně dupot něčích nohou po kamenných schodech.
"Mdloby na tebe!" ozvalo se a než smrtijed za mnou stihl vůbec vztáhnout ruku s hůlkou, udeřilo ho omračovací kouzlo.
Zmateně jsem se ohlédla.
"Tohle bych si nikdy neodpustil," řekl Malfoy, mezitím co mi rozvazoval provazy. "Tak běž, ale rychle!" zavrčel potom, když jsem tam zůstala jen ohromeně stát.
"Ale já, nemůžu přece…"
"Bež!"
Vydala jsem se tedy chodbou do Nebelvírské věže najít ostatní, v polovině jsem se ale ještě otočila a zakřičela.
"A Malfoyi?"
"No?"
"Děkuju…"
Už nic neřekl a tak jsem pokračovala. Na to, v jaké byla škola situaci, jsem překvapivě zvolnila tempo a přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Pomohl mi, co ho k tomu mohlo přinutit? Bylo mi jasné, že z toho, že omráčil jednoho z nich jen proto, aby zachránil mě, pro ně mudlovskou šmejdku, bude mít nemalé problémy. Zahnula jsem za roh a málem jsem vrazila do Levandule Brownové, která se celá uslzená opírala o zeď.
"Nicolette - Letty," zavzlykala a objala mě kolem krku.
"Co je, co se ti stalo?" vyptávala jsem se obratem a konejšivě ji hladila po zádech.
"M-mě nic, ale Brumbál." Levandule se napřímila a začala nervózně žmoulat lem svého hábitu.
V hlavě se mi vybavily nejhorší teorie o tom, co by se našemu řediteli mohlo stát. Ale ne, je to přeci Brumbál, čarodějník s oceněním Merlinova řádu druhé kategorie! Přesto jsem teď ale na kamarádku zírala s panickou hrůzou ve tváři. Ona ale nic neříkala, jen stála a očima těkala z místa na místo. Jako by hledala někoho, kdo by mi tu zcela jistě děsivou zprávu mohl říct místo ní.
"Tak co?!" zatřásla jsem s ní tak prudce, že se až zakymácela.
"On - on je mrtvý." Zaskřehotala Levandule a chtěla ještě něco dodat, to už jsem ji ale v rychlosti oběhla a pádila směrem na nádvoří, odkud už se ozývaly rozrušené hlasy studentů i profesorů.
Když jsem vtrhla otevřené prostranství, nyní plně zalidněné spatřila jsem nehnutě ležící tělo přímo pod astronomickou věží. Už jsem to nevydržela, do očí se mi draly slzy a já pronikavě vykřikla. Všichni se na mě rázem otočili a vmžiku mi uvolnili cestu. Rozběhla jsem se k onomu osudnému místu, kde už klečel Harry, svírajíc ruku nejlepšího ředitele Bradavic, který kdy žil. Uvědomila jsem si, že jsem Harryho vlastně ani neviděla na večeři. Kde mohl celou tu dobu být? Poklekla jsem vedle něj a položila Brumbálovi ruku na místo, kde by správně mělo tlouct srdce. Netlouklo.
"Harry," škytla jsem, "co se to tu ksakru děje?"
"Zabil ho Snape," zavrčel Harry mezi vzlyky, "a nejhorší je, že já tam celou tu dobu jen tak stál!"
Zamračila jsem se, "tys tam byl?" To přece nebylo možné, vždyť bych ho musela vidět.

"Ale jistě, stál jsem pod astronomickou věží, protože mě tam Brumbál poslal." Vysvětloval trpělivě, ale v jeho výrazu jsem zahlédla podezření…

Pohled Na Stranu Temna 3.Kapitola

21. září 2013 v 9:56 | Becca |  Pohled na stranu temna
Další díl je tu! Ve skutečnosti jich mám na skládce docela hodně, ale nechci jetu naplácat všechny za jeden den. Dnes možná přidám jetě jeden. :) Tentokrát se to začíná kombinovat, Letty zjistí, že Malfoy se oravdu přidal ke smrtijedům a nemá tušení, co by měla udělat. Má to říct svým přátelům, nebo si to nechat pro sebe?
Na chodbě ve třetím patře bylo slyšet kroky, klapot podrážek se odrážel od kamenných stěn hradu. Vykoukla jsem zpoza rohu a spatřila Draca Malfoye, jak si to míří rovnou ke zdi naproti němu. Bylo to už pár dnů, co se do místnosti přiřítil Neville s naléhavým výrazem ve tváři a zprávou o tom, že ten zmetek ze Zmijozelu zase kuje pikle. Zastavil se těsně před ní a zavřel oči. Od pátého ročníku, kdy Tajemnou komnatu objevila Brumbálova armáda, jak jsme si tehdy říkali, se ještě nikomu nezjevila. Bylo tedy jasné, že Malfoy musí mít na práci něco opravdu důležitého. Ještě předtím se obezřetně rozhlédnul kolem sebe a potom už jen čekal. Nic se nedělo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tajemná komnata se neotevře, pokud je poblíž někdo, kdo tam nemá co dělat, kdo neví o plánu toho dotyčného, který se chce do komnaty dostat. Zamrazilo mě v zádech při pomyšlení, co by mohl udělat, kdybych se teď ukázala. Měla jsem ale na výběr? Malfoy se znovu otočil a popošel kousek mým směrem, zhluboka jsem se nadechla a vystoupila ze stínů. Na jeho tváři se objevil lehce šokovaný výraz.

Pohled Na Stranu Temna 2. Kapitola

30. srpna 2013 v 11:42 | Becca |  Pohled na stranu temna
Přidávám další díl povídky. Nicolette je naštvaná sama na sebe za to, co udělala. Zároveň ale musí přemýšlet nad tím, PROČ to udělala a důvody, které jí přicházejí na mysl se jí ani zdaleka nezamlouvají. Co se stane, až zjistí, že Draco Malfoy objevil komnatu nejvyšší potřeby?
"Rozvrhy!" u snídaně se k nám přiřítil Shaemus s hromadou lístečků v rukou a pár z nich nám hodil na stůl.
Opatrně jsem jej vzala do ruky a přimhouřila oči, než jsem ale stačila cokoliv říct, promluvila Hermiona.
"No, to je skvělé!" řekla nakvašeně, "dvouhodinovku lektvarů máme se Zmijozelem!"
"Cože?!" zaprskala jsem, rozzuřilo mě to víc než obvykle a má nálada klesla na bod mrazu.

Pohled Na Stranu Temna 1. Kapitola

28. srpna 2013 v 19:41 | Becca |  Pohled na stranu temna
Takže jsem tady s povídkou, která je z trošku jiného soudku. Žádní upíři, žádné čarodějky, ba ani vlkodlaci! :)) Dostáváme se do Bradavic, které už šestým ročníkem spolu s Ronem, Harrym i Hermionou navštěvuje i nyní už šestnáctiletá Nicolette.
"Jo, mami, napíšu," slíbila jsem mámě, která se slzami v očích stála na nástupišti devět a tři čtvrtě a horlivě mi mávala.
Když mi nástupiště zmizelo z dohledu, vydala jsem se teprve hledat Rona, Harryho a Hermionu. Cestou jsem zakopla o pár uličkou plazících se prváků, kteří zřejmě hledali své mazlíčky v podobě myší, koček a žab.
"Ahoj," pozdravila jsem ty tři, když jsem konečně dorazila ke správnému kupé.

Cesta Do Propasti Pekelné 6. kapitola

25. srpna 2013 v 10:01 | Becca |  Cesta do propasti pekelné
Tak, přidávám poslední díl této povídky, vím, že byla dosti krátká, ale to mi musíte odpustit. Je to jedna ze začínajících povídek... :))
"Damone," vyprskla, když zjistila, s kým má tu čest.
"Teď sis to pěkně zavařila," zaburácel hlubokým, afektovaným hlasem, který měl nejspíše parodovat Stefana.
"Pusť," vykřikla a dala do toho všechen svůj vztek, jež náhle vzplanul hluboko uvnitř.
Sevření povolilo, "jak jsi jen mohla?" lamentoval Damon a táhnul ji po ulici směrem k penzionu.

Cesta Do Propasti Pekelné 5. kapitola

25. srpna 2013 v 9:49 | Becca |  Cesta do propasti pekelné
Caroline potom dlouhou chvíli zírala do prázdného, otevřeného okna a vzlykala. Miloval ji, ano, a teď byl pryč, pryč navždy. Podívala se na kraj postele, kde ještě před chvílí seděl její původní. Jako by čekala, že tam bude… Ale nebyl a Caroline si hořce uvědomila, že už ani nikdy nebude. S tím se nesmíří, znovu vzlykla a položila hlavu na polštář. Skoro celou noc nemohla usnout a hluboko uvnitř cítila obrovskou prázdnotu. Ráno šla do školy, jako by nespala celý rok a ostře fialové kruhy se jí rýsovaly pod uslzenýma očima.

Cesta Do Propasti Pekelné 4. kapitola

25. srpna 2013 v 9:43 | Becca |  Cesta do propasti pekelné
Přidávám další a konečně do toho vkládám trochu romance! :D
Oslava dne zakladatelů byla v plném proudu, všechno bylo ozářené mihotajícími se světélky a těla se vesele vlnila do neznámé hudby. Na dnešní večer Caroline zvolila útlé, tmavě modré šaty s volánky, výsledkem proto bylo, že ne jeden muž se za ní překvapeně otočil. Už od samého začátku sledovala Damona Salvatora, jak si to mašíruje mezi stolky s občerstvením a tvrdým alkoholem a kde může, tam si přihne. Najednou zpozorněl a podíval se ke vstupní bráně, Klaus
zrovna vcházel. Co ten tady dělá, zděsila se Caroline. To, co si celou tu dobu promýšlela, byl vlastně jen takový záložní plán B a když teď zjistila, že plán A, Klaus se tu vůbec neobjeví, zkrachoval, B byl nasnadě. Všimla si, že Damon z náprsní kapsy nenápadně vytahuje dýku, mohla se k Niklausovi nenápadně přiblížit a oznámit mu, že ne jen jeho hybridi se ho snaží vrazit zpátky do rakve. Černovlasý elegán byl ale rychlejší a tak Klaus padnul na zem s vcelku udiveným výrazem na tváři.

Kam dál